Václav Šlapák

Dětství a dospívání mého syna Václava

Můj příspěvek do blogu:  Vzorec úspěchu Alena Šlapáková  13.9.2013

Jmenuji se Alena a jsem Vaškova maminka. Syn mě seznámil se svou novou publikační činností a požádal mě o příspěvek do svého blogu, a hned na to jsem dostala další úkol, dát na papír jeho životopis, především jeho dětství a dospívání. Když jsem pročítala prezentaci jeho osobnostního rozvoje, napadlo mě, že oba úkoly mohu spojit do jednoho výživného příspěvku, protože synovy názory a jeho následné osobní zkušenosti a úspěchy se rodily především v jeho dětství.

Řekla jsem si, že to zkusím, je to přece můj syn, kterého jsem viděla vyrůstat, znám jeho první krůčky v životě, byla jsem vedle něho, když začal chodit do školy, vím, co měl rád a co nesnášel, pamatuji si, že neuznával klukovské rvačky a nechtěl se prát, ale o svou pravdu se poprat uměl, i se svým tátou. Slova matky jsou závažná a nechci je podceňovat, budou je číst jeho přátelé a klienti, jeho rodina a kolegové. Co napsat o synovi, kterého v posledních dvaceti letech vídám tak málo….je věčně zahrabaný ve své práci, a pokud si vůbec udělá čas, věnuje ho svým dětem a rodině. Znám vůbec svého dospělého Vaška?

Po revoluci, když ukončil studium architektury na ČVUT, žili jsme v našem domě v Praze Hostavicích, a protože jsme oba prahli po nových zážitcích, účastnili jsme se spolu mnoha různých, dobrých i horších duchovních seminářů, které tehdy vyrostly jako houby po dešti, společně s jeho ženou Janou jsme naslouchali přednáškám na Universitě Nové doby, prošli jsme drsnými semináři, které vedl švýcarský psycholog Prasadam….všude jsme hledali cestu z duševního marastu lidské civilizace.

V polovině devadesátých let jsme spolu doprovodili Vaškova otce a mého muže na jeho poslední cestě, a můj syn ho musel v mnoha situacích nahradit, nedovedu si ani představit, že by nestál vedle mne a nepodpíral mě. Proč mě vlastně napadlo, že neznám svět svého syna? Samozřejmě, že ho znám. Vzpomínám si na jednu kolegyni, kterou jsme poznali na Prasadamově semináři, ta dobrá duše mě jednou oslovila, a řekla mi, že nevím, co mám doma.

„Skoro ti závidím. Uvědomuješ si vůbec, jaké máš štěstí? Neumím si přestavit, že by můj kluk seděl tady vedle mne na židli a odhaloval přede mnou svoje soukromí, a vyděšeně poznával to moje, o kterém nevěděl ani jeho táta. Musela bych se před ním hanbou propadnout. A vy dva i s Janou se klidně ze všeho zpovídáte. Je to vlastně úžasné vědět, že něco takového je vůbec možné.“  Pravdou je, že mě její slova tehdy překvapila, neuvažovala jsem o tom, brala jsem náš vztah za docela normální soužití matky a syna.

Je to jako včera, když mi přinesli v porodnici ukázat právě narozeného mrňavého kluka, který svůj příchod na svět ohlašoval pořádným křikem. Vzpomínám si na slova překvapené sestřičky, která to okomentovala. „No pane jo, ten váš klučík má ale hlas, už hodně dlouho jsem takový neslyšela….to bude jednou veliký řečník.“ Bylo to první miminko, které jsem v životě pohladila, a nemohla jsem srovnávat, ale sestra měla pravdu….slova mému synovi nikdy nechyběla. Z každé situace se dovedl vymluvit, po každé našel správná slova, a vždycky zabodoval. Bylo dost těžké ho potrestat, a že by to byl býval potřeboval…občas to vypadalo, jako by se vylíhnul z divokých vajec.

Se ženami to uměl, ať už ve školce, ve škole, u nás doma, mezi kamarádkami, vždycky se vlichotil a žádná ženská duše při pohledu do jeho očí nezůstala lhostejná.

Do školy chodil v Hostavicích, byla to malá pětitřídní základní škola, kde tehdy chyběly děti a třídy se musely slučovat. Nám rodičům to nevadilo, učitelka měla na děti čas, a to byla zřejmě výhra pro naši rodinu, protože Vašek trpěl dyslexií a měl v prvních dvou třídách problémy se čtením. Pamatuji si, že se hodně trápil, chtěl být mezi prvními, a neuměl prohrávat. Byl to citlivý kluk a oblíbený žák, učitelka ho měla ráda a kuchařka ho zbožňovala, nikdy se nestalo, že by mu nechutnalo jídlo ve školní jídelně, můj syn byl, a je dodnes vděčným strávníkem. Někdy ke konci druhého ročníku začal, k naší veliké radosti, nosit domů jedničky,  a to i ze čtení. Nechci si přisuzovat mateřské zásluhy za jeho proměnu, ale něco se mi prostě povedlo, objevila jsem jeho povahový rys…Vašek potřeboval motivaci.

Nedala se přehlédnout jeho láska k televizi, zajímalo ho všechno, znal programy nazpaměť. Pravdou je, že v té době existoval jediný televizní kanál a pořady se daly spočítat bez kalkulačky, ale náš syn je prožíval s neutuchajícím zájmem. A bylo to právě televizní vysílání, které se stalo zázračným motivem.…bez jedniček nebude televize. Kdybych na vlastní oči neuviděla jeho žákovskou knížku, plnou výborných známek, nevěřila bych, co taková motivace dokáže. Řekla bych, že to byl první stupeň k jeho úspěchům. Další z důležitých principů, bez kterých by žádný motiv nefungoval, se projevila synova vůle…dotáhnout svůj úmysl do konce. Rozhodl se být premiantem a stal se jím. Souběžně s vůlí se začal klubat i další princip…víra. Ostatně o tom Vašek píše ve svém příspěvku, je nanejvýš důležité si věřit. Aby mohl své cíle naplnit, musel si věřit, potřeboval si vybudovat sebevědomí….a toho dosáhl svými úspěchy ve škole, a navíc poznal, že pro to musí něco udělat.

Můj syn se rvát neuměl, občas přišel domů ubrečený, a že ho spolužáci zmlátili. Nevím už, ve které třídě to bylo, ale zavolala si mne jeho třídní učitelka, a oznámila mi, že by bylo užitečné, kdyby se Vašek naučil prát, a že mám v tomto smyslu poučit jeho otce. „Víte, já si obyčejně zvu rodiče, protože se jejich ratolesti ve škole perou, ale Vašek to prostě neumí.“ I tenkrát bylo pro jeho sebevědomí důležité, aby si uměl v klukovském světě najít své místo. Vyřešil to po svém. Stalo se potom několikrát, že se účastnil takových těch lumpárniček, bez kterých by se kluci neobešli, a oni po činu utekli, a nechali ho na místě, aby byl potrestán za ně. Vzal jejich vinu na sebe a tvářil se jako hrdina, i když to od táty schytal. Našel si své místo, měl vlastně větší kuráž, než ti kluci, ostatně, získal si respekt a nemusel se o něj prát.

V šesté třídě přešly děti do jiné, větší školy v Kyjích, to už dobře věděl, že zadarmo nic nedostane, a protože ho stále ještě těšilo sledování televize, musel zvolit jedničky….a brát školu vážně. Přibližně v té době se začala projevovat jiná jeho vlastnost, která mu také vydržela do dospělosti…umění obchodovat. Nadalo se nevidět, že ho to baví. Obchodoval se sestrou, s kamarády, výměnný obchod jen kvetl, naší pozornosti neušlo, že nikoho neošidil, ale také se ošidit nedal. Co mu patřilo, vyžadoval splnit, dokázal být tvrdohlavý a neústupný.

Byli jsme spíš chudí, stavěli jsme dům a peněz nebylo nazbyt, ale kapesné jsme dětem neupírali, chtěli jsme, aby se naučily hospodařit s penězi. Tehdy mě napadlo, že to jeho obchodování můžeme zkusit i doma. Opět se narodila motivace. Za jedničku byla pětikoruna, za dvojku dvě kačky, za trojku nebylo nic, za čtyřku se vracely dvě koruny, a za pětku se celá denní výplata vymazala. Kdykoliv si na ty naše obchodní transakce vzpomenu, musím se smát….skoro mě můj syn zruinoval. Otec se zlobil, ale já platila, obchod byl obchod. Rekord jeho denního přísunu jedniček bylo číslo jedenáct.Štěstím pro mou peněženku byl fakt, že na naši dceru žádná motivace neplatila.

Tehdy se u syna objevil další z celoživotních principů, radost z dávání dárků. Všechny vydřené peníze utrácel za dárky, a když se mu podařilo nás mile překvapit, jeho radost neznala mezí. Tato jeho bohumilá vlastnost také přetrvala …do dnešních dnů, musím se přiznat, ať se slaví cokoliv, já se těším na to, co dostanu. Osmou třídu ukončil Vašek s výborným prospěchem. Přijali ho na střední školu stavební, zaměřenou na geodézii. A opět se zopakoval jeho postup, po počátečním známkovém propadu si naprogramoval svůj cíl….překonat sebe a být premiantem.  Na konci prvého ročníku už jím byl. Maturitu složil opět na výbornou.

V roce 1985 byl přijat na vysokou školu, na architekturu. Vaškův studijní plán byl opět stejný, zpočátku měl problémy, ale rychle se vzpamatoval a pak už jen stoupal, jeho vůle byla obdivuhodná. Promoci jsme oslavovali v roce 1992. Pokud si dobře vzpomínám, Vaškova diplomová práce vzbudila tehdy mezi profesory hádku, některým se zdálo, že příliš fandí západnímu, americkému vývoji v architektuře, kde je běžné přemýšlet ekonomicky, takový že v Česku ještě dlouho nezdomácní…druhá půlka komise to naopak přivítala, jeho řešení, že je posun do budoucnosti.

Vaškův model velikého moderního supermarketu je dnes, po dvaceti letech, běžnou součástí skoro každého města. Nakonec se rozhádaní profesoři domluvili, a jeho projekt schválili. O celé té akci poví nejlépe on sám, já to hodnotím jako odvahu, schopnost změny, nebát se prosadit svůj názor. Podobný povahový rys měl i jeho otec, také on dokázal postavit na hlavu zaběhnuté technologie a nebál se vstupovat na neznámá místa, ale je tu jeden rozdíl, jeho geniální nápady zůstaly pouze na papíře, můj manžel neměl vůli dotáhnout věci do konce.

Za svůj projekt dostal Vašek i velmi dobrou nabídku. Měl nastoupit do švýcarské firmy, která navrhovala interiéry obchodů včetně realizací, jako architekt-asistent, za stravu, ubytování a kapesné, a když se za tři měsíce osvědčí, může ve firmě zůstat jako samostatný architekt. Syn to odmítnul, a tehdy na sebe upozornil jiný princip…láska, silnější než kariéra, Vašek měl v Praze dívku. Možná svým postojem ovlivnil celý svůj další život, ale bylo to jeho rozhodnutí, a to je v životě důležité…umět se rozhodnout a stát si za tím. Další závažné rozhodnutí udělal syn později, opustil dráhu architekta a založil firmu, kterou dnes vede, já jsem přesvědčená, že to dělá dobře. Znají ho lidé po celé naší republice, a pokud vím, má své klienty i na Slovensku. Pro svou práci je ochoten obětovat každou chvíli svého života.

O tom všem, o svých dalších plánech Vašek píše ve svých příspěvcích, a bude jistě pokračovat, založil svůj blog, a jak ho znám, své úmysly dovede do konce.

Alena Šlapáková